• úvodní stránka dixo.cz
• skok na navigaci dixo.cz
• skok na obsah

Tváří v tvář smrti - PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D.

.

Kapitola z knížky Jak řeší krizi moderní žena /Grada Publishing/

Smrt blízkého člověka

Smrt blízkého člověka bezpochyby patří k největším krizím, které vás mohou postihnout. Smrtí ztrácíte tohoto člověka navždy, definitivně. Je  normální, že v takové situaci prožíváte hluboký zármutek, že truchlíte, cítíte se opuštěná, zoufalá, bezmocná. Ztráta milovaného člověka představuje výrazný zásah do celého vašeho života, do vašeho sebepojetí i identity. (Jste ještě manželka, když vám zemřel manžel? Ne, nejste - stáváte se vdovou...)

Ludmila: „To nejhorší, co mě za celý život potkalo, byla smrt mého manžela".

O co vlastně jde

Truchlení je dlouhý a bolestný proces vyrovnávání se se smrtí milovaného člověka.

Navzdory uváděným fázím truchlení se každý pozůstalý s touto ztrátou vyrovnává jinak - různě dlouho a různým způsobem. Ostatní lidé se obvykle domnívají a očekávají, že za 3 až 6 týdnů byste už měla být „v pohodě" a  fungovat normálně. Netrapte se tím, že nesplňujete tento časový „limit", truchlení po ztrátě někoho, koho jste opravdu milovala, trvá mnohem déle. Každý si musí projít truchlením po svém a svým tempem.

Také rozsah reakcí na smrt milovaného člověka je značně široký. Můžete být zcela zničená, zlomená a jakoby otupělá - nebo naopak přímo zahlcena množstvím pocitů, které se derou ven. (Různí lidé zažívají různé pocity.) Můžete pociťovat silný hněv a obviňovat lékaře či zdravotní sestry, že něco neudělali a všeho blízkého nezachránili. Můžete si pokládat otázky jako: „Proč mu lékaři nezjistili tu rakovinu dřív?" nebo „Proč musel tak trpět?" Můžete se dokonce zlobit i na sebe, že jste něco neudělala (nebo naopak, že jste něco udělala). Ptáte se: „Proč se to muselo stát právě mně?" a „Proč se to stalo právě jemu?"

Můžete plakat, nebo jen tak bezradně tiše sedět. Zdá se vám, že je to všechno jen nějaký špatný sen, z něhož se musíte každým okamžikem probudit. Věříte, doufáte... Máte pocit, že slyšíte hlas zemřelého, rozeznáváte rachot jeho klíčů v zámku dveří, slyšíte, jak vás volá... Cítíte potřebu si s ním promluvit a ujasnit si, že to byl všechno omyl. Ne, nebyl... Znovu propadáte zoufalství... To jsou normální, i když smutné zkušenosti truchlících. Ať se děje cokoliv, uvědomte si, že neexistuje správný nebo špatný způsob toho, jak byste se měla po smrti blízkého člověka cítit. Většina vašich pocitů, i když se vám zdají „nenormální", patří mezi normální reakce na ztrátu.

Jak to vypadá v praxi

Většina pozůstalých potřebuje několik měsíců na zvládnutí toho nejtěžšího období a zpravidla jim trvá nejméně rok, než proces truchlení zvládnou. Vdovám běžně trvá 3 až 4 roky, než se se ztrátou milovaného manžela vyrovnají.

Pár dobrých rad

Pamatujte si, že váš život už nikdy nebude úplně stejný, jako dřív. Jestliže čekáte, že časem budou věci zase znovu „normální", můžete být rozčarovaná a zklamaná, když zjistíte, že nové „normální" není stejné jako staré „normální". Váš život bude sice pokračovat dál, ale - právě proto, že byl pro vás zemřelý člověk tak důležitý - už to bez něj nikdy nebude stejné.

Uvědomte si své cíle

• Měla byste vědět, kdy, kde a jak můžete vyhledat pomoc, budete-li to potřebovat.
• Uvědomte si, že lidé zvládají ztrátu nejrůznějšími způsoby, žádný z nich není „správný" nebo „špatný".
• Nezabývejte se tím, že byste měla dělat věci jako jiní lidé (například jiné vdovy), které znáte nebo jste o nich slyšela nebo četla (truchlete si po svém!).
• Většina truchlících se sice ke každodennímu běžnému životu vrací po 2 až 4 měsících, ale „uzdravení" trvá obvykle nejméně rok, často i déle. Reakce každého člověka jsou jedinečné, dejte si pozor na časové plány, do  kterých vás mohou ostatní tlačit.

Kde najdete pomoc

První otázka, kterou byste si měla položit, je, zda potřebujete pomoc druhých. Pomoc byste rozhodně měla vyhledat, pokud se vás týká některá z následujících věcí:

Dlouhodobé problémy se spaním.

Pokud trpíte nespavostí a cítíte se neustále unavená, zajděte ke svému lékaři. Praktický lékař, který vás zná, může nejlépe posoudit váš zdravotní stav a případné zdravotní problémy.

Značné snížení nebo zvýšení tělesné hmotnosti.

Jakákoliv významná změna ve stravování, jako je ztráta chuti k jídlu nebo naopak náhlý nárůst apetitu, může být důsledkem emocionálních (psychických) problémů. Poraďte se se svým lékařem, který danou situaci z lékařského hlediska kompetentně zhodnotí.

Dlouhotrvající emocionální problémy.

Zvažte vyhledání pomoci, pokud se ani po 6 měsících od úmrtí necítíte lépe a  máte pocit, že stále nezvládáte každodenní povinnosti. Je naprosto přirozené, že se po smrti milovaného člověka stáhnete do sebe a nejste schopná si přiměřeně užívat života, ale pokud „nefungujete" už více než půl roku, možná potřebujete odbornou pomoc.

Pokud se vás zmocňují sebevražedné myšlenky

Pokud se neustále zabýváte sebevražednými myšlenkami a napadají vás téměř každý den (nebo jste dokonce vážně zvažovala sebevražedný pokus), vyhledejte pomoc lékaře, psychologa, duchovního, psychiatra nebo můžete kontaktovat linku důvěry.

Pár dobrých rad

Pokud se rozhodnete vyhledat pomoc, např. zatelefonovat na linku důvěry nebo navštívit psychologa či svého lékaře, připravte si odpověď na  následující otázky:

• Jak moc ovlivňuje truchlení vaši schopnost „normálně fungovat" (vykonávat vaši práci a věnovat se každodenním povinnostem)?
• Máte problémy se spaním?
• Ztratila jste chuť k jídlu nebo jíte výrazně více, než jste jedla dříve?
• Je sebevražda možnost, kterou zvažujete?
• Nevíte, co byste jim (psychologovi, lékaři, duchovnímu atd.) měla říci? Například toto: „Můj manžel se před sedmi měsíci zabil v autě. Od té doby jsem pořád velmi smutná, cítím se strašně unavená, nemůžu spát, nemůžu jíst, jenom pláču. Myslím, že potřebuji pomoc."

 Jak si pomoci sama

Abyste zvládla své truchlení, můžete pro to mnoho věcí udělat sama, ale také můžete vyhledat pomoc druhých. Máte-li se opět cítila dobře, můžete potřebovat obě formy pomoci.

• Dovolte si prožívat bolest z truchlení.

Prožívejte své emoce (pocity) tak, jak to nejlépe dovedete. Pokud to znamená plakat, křičet, mluvit k zemřelému nebo se věnovat nějaké fyzické aktivitě, například bouchání do polštáře, běhání nebo zvedání činek, dělejte to. Mnoho lidí potřebuje vyjádřit své pocity, aby se cítili lépe. Pokud se stydíte za svůj pláč před ostatními lidmi (třeba členy rodiny), můžete jim otevřeně říci: „Chápu, že vás to může znepokojovat, ale já potřebuji plakat a vyjádřit tak, co cítím. Potřebuji si projít svým truchlením."

• Najděte si člověka, se kterým budete sdílet svůj smutek.

Může to být kdokoliv (duchovní, citlivá přítelkyně nebo kolegyně), ale může to být také odborník (např. psycholog). Pro pozůstalé je velmi přínosné, jestliže se mohou svěřit se svými pocity a problémy někomu jinému. Tento člověk by měl být především dobrý posluchač. Je užitečné, pokud je to někdo, kdo zažil podobnou ztrátu jako vy, pak vás může lépe chápat (pokud vám např. zemřel manžel, může to být jiná vdova). Možná, že je přece jenom vhodnější, když je to někdo mimo vaši rodinu. I  když očekáváte pomoc především od členů své rodiny, s největší pravděpodobností jsou také oni zasaženi ztrátou a truchlí stejně jako vy. Pokud vyhledáte něčí pomoc, uvědomte si, že někteří lidé, dokonce ani odborníci, nemusí být připraveni zabývat se smrtí a truchlením - možná kvůli svému vlastnímu truchlení pro někoho, koho ztratili, nebo kvůli strachu z vlastní smrtelnosti. Jestliže se vám to stalo, vyhledejte někoho jiného (nebojte se a hledejte dál!). Pokud jste ovšem nikdy nebyla „ten typ", který se svěřuje a otevřeně ventiluje pocity, je nepravděpodobné, že byste se právě teď změnila.

• Dělejte to, co vám pomáhá vrátit se ke každodennímu normálnímu životu.

Pokud vás určité aktivity (jako třeba čtení, cvičení nebo plavání) dříve uklidňovaly a bavily vás, pokuste se jim věnovat i nyní. Uvidíte, zda vám pomohou, abyste se mohla vrátit k normálnímu životnímu stylu. Pro někoho je ale ztráta milovaného člověka natolik zdrcující, že v těchto aktivitách nemůže pokračovat, dokud jeho smutek do určité míry neopadne.

• Přečtěte si knihy nebo poezii na dané téma.

Kupte si nebo si v místní knihovně zapůjčete vhodné knihy (1). Prostudujte nejrůznější brožurky, informační letáky nebo příslušné internetové stránky (2). Můžete zde najít poučení a pocit spojení s někým, kdo má obdobnou zkušenost. Čtení poezie může pomoci plně vyjádřit pocity, které je někdy těžké si uvědomit. Samozřejmě, nemusí to vyhovovat každému. Možná si  říkáte: „Sama mám svého trápení dost, než abych četla ještě o smutku někoho jiného."

• Pište si deník.

Některým ženám pomáhá zapisovat si své myšlenky a pocity tak, jak je během truchlení napadají, do deníku. Můžete také vypsat své pocity do dopisů člověku, který zemřel. Vložte do nich všechen svůj smutek, bolest a  utrpení. Napište mu všechno, co jste si už nestačili říci, můžete otevřít věci, které mezi vámi zůstaly nedořešené, nevyřčené.

• Vyzvěte ostatní, aby mluvili o zemřelém.

Přátelé a rodina se často vyhýbají hovorům o zemřelém z obavy, aby vás nezarmoutili. Pokud chcete o zemřelém mluvit, měla byste ostatní ujistit, že vám to nevadí. Vše, co musíte udělat, je říct: „Ráda bych mluvila o tátovi." Ujistěte ostatní, že je v pořádku, když budete plakat nebo budete smutná, bude to tak lepší, než když se budete všichni tématu úmrtí nemotorně vyhýbat. Většina lidí přijme váš pláč i smutek, pokud to jste vy, kdo toto téma nadhodil.

• Mluvte nahlas k zemřelému.

Tak jako u výše zmiňovaného dopisu, není nesmyslné (nebo dokonce bláznivé) snažit se dořešit problémy, které byly mezi vámi a zemřelým, pomocí (bohužel už pouze jednosměrného) hlasitého hovoru se zemřelým. Pokud vám to pomůže cítit se lépe, klidně to udělejte.

• Je čas truchlit i přestat truchlit.

Stejně jako jste si na počátku procesu truchlení dovolila truchlit, dovolte si v jeho závěru přestat truchlit.

Cvičení

Napište zemřelému dopis na rozloučenou. Dopis může mít tuto strukturu:

1.   Zjednání nápravy: „Omlouvám se za..."

2.   Odpuštění: „Odpouštím Ti..."

3.   Významná odhalení: „Chci, abys věděl..."

4.   Ocenění: „Oceňuji na Tobě..."

5.   Lítost: „Je mi líto, že jsem..."

6.   Sbohem

Dopis můžete přečíst někomu blízkému, komu důvěřujete.

Pozor na překážky!

Nejčastější problémy, které se mohou objevit mezi vámi a ostatními lidmi, kteří vám chtějí pomoci:

„Lidé říkají, že bych s tím měla být už vyrovnaná."

Každý se s truchlením vyrovnává svým vlastním tempem. Můžete odpovědět: „Každý se s truchlením vyrovnává různě dlouho. Moje tempo je zřejmě pomalejší než vaše."

„Lidé mi dávají rady, o které nestojím"

Dobře míněná rada nemusí vždy pomoci. Pokud vám lidé dávají takové rady, pokuste se být vlídná a poděkujte jim, ale pak dělejte to, co považujete za nejlepší vy sama.

„Ostatní se vyhýbají tomu, aby mluvili o manželovi, když jsou se mnou."

Konverzaci veďte vy a ujistěte ostatní: „Chci mluvit o mém manželovi. Když o něm mluvím, cítím se lépe." Vaše rodina a přátelé nemusí vědět, jak to cítíte, proto je důležité jim to říci.

Plán se stává skutečností

Proces truchlení je u každého člověka jedinečný. Musíte si najít svou vlastní cestu, jak se s ním vypořádat. Experimentujte a řiďte se svými vlastními pocity.

Jak vám to jde?

Pamatujte si, že lidé truchlí různými způsoby a že se někdy budete cítit lépe a  jindy zase hůře, že jsou dobré i špatné dny. Stejně jako uzdravení se  z nemoci potřebuje i truchlení svůj čas. Že jste své  truchlení zvládla, poznáte podle toho, že se vaše nejsilnější emoce (pocity) začnou vytrácet, například už nebudete cítit takovou zlost nebo hluboký smutek. Také budete moci hovořit o zemřelém, aniž byste cítila v krku „knedlík" a do očí se vám hrnuly slzy. Pomalu, ale jistě se znovu vrátíte k „normálnímu fungování" i ke svým zájmům.

Smrt dítěte

Smrt dítěte je vůbec to nejhorší, co může ženu jako matku potkat. Smrt dítěte je nepochopitelná, předčasná, nepřirozená, „proti přírodě". Elliot Luby říká, že: „Když umírají rodiče, ztrácíme svoji minulost; když umírá dítě, ztrácíme svoji budoucnost..." Jako zarmoucená matka ale máte pocit, že jste najednou ztratila všechno - minulost, současnost, budoucnost... Jakoby smrtí dítěte skončil celý váš život, přišla jste o všechno, co ve vašem životě mělo smysl. Jakoby už nebylo pro co - pro koho - proč žít... Vlastně si ani nedokážete představit, jak byste mohla žít dál... Můžete. Musíte... Chcete? Je to  někdy až příliš těžké, bolestivé a náročné... Není ale pravda, že se  člověk nikdy nemůže přenést přes ztrátu svého dítěte. Je pochopitelné, že na vaše dítě nemůžete zapomenout - a vlastně ani nechcete. Je však rozdíl mezi zotavením se ze ztráty a uchováváním vzpomínek. Vzpomínky si přejeme ponechat, zármutek a žal zpracovat...

O co vlastně jde

Bolestná ztráta dítěte je specifická forma zármutku, která se v mnoha ohledech odlišuje od obvyklých reakcí na ztrátu. Jako zoufalá matka můžete mít pocit, že se z toho musíte zbláznit (nebo máte dojem, že se tak už stalo). Cokoliv prožíváte, cokoliv se děje, je normální - ta událost (smrt dítěte) - je nenormální. Vaše truchlení není nemoc, duševní porucha, ani  patologický jev - a proto není možné ani nějaké uzdravení, skončení zármutku. Jako zarmoucená matka nepřestáváte truchlit, i když intenzita vašeho smutku se v průběhu času mění, je to nepředvídatelné - a je to na  celý život.

Pro takovou bolestivou ztrátu neexistuje žádný časový harmonogram, žádná zřetelně odlišitelná stádia smutku. Naopak - vzájemně se prolínající vnitřní (niterné, skryté) a vnější (zjevné, viditelné) fáze jsou součástí nekončícího procesu vyrovnávání se s úmrtím dítěte. Bolestná ztráta matky (ale i otce) je celoživotní proces opětovného přizpůsobování se realitě života se  ztrátou, opětovného se učení žít bez dítěte. Truchlící rodiče obvykle nepřetrhávají své citové vazby k zesnulému dítěti. Není jednoduché (a často to ani není možné) rozloučit se se svým dítětem. Není však nutné svému zemřelému dítěti říkat „sbohem"- stejně jako se neloučíme s žijícími dětmi. Neexistuje žádné skutečné odloučení od svých dětí - ať už živých nebo mrtvých. Naše děti byly, jsou a budou součástí našeho života, součástí nás samotných.

Jak to vypadá v praxi

Ostatní lidé obvykle očekávají, že za 6 až 8 týdnů se truchlící matka vrátí k  „normálnímu fungování". Truchlení nad ztrátou milovaného dítěte však není možné nějak časově ohraničit - trvá prostě tak dlouho, jak je  potřeba - neexistuje žádný časový limit, truchlení nad ztrátou dítěte je  nezřídka proces celoživotní...

Uvědomte si své cíle

• Dovolte si - trápit se. Dovolte si plakat (dokonce i na veřejnosti nebo před malými dětmi).
• Řekněte si o pomoc a přijměte ji. Požádejte někoho o pomoc, podporu a soucit. Nečekejte, že se druhým podaří uhodnout, co potřebujete. Řekněte si o  to.
• Dovolte si spoustu věcí - být o samotě, odložit rozhodování o různých věcech, jen tak prostě „vegetovat", ale také být zaneprázdněna, „stavět svatyně" (nebo je bourat), smát se nebo ječet - riskujte (nebojte se!) být sama sebou...
• Pamatujte, všechny vaše reakce na zármutek jsou normální. To, co se stalo, to je nenormální!
• Ano, vaše duše trpí, ale nezapomínejte se starat i o své tělo.

Pár dobrých rad

Pokud je to možné, obklopte se starostlivými, laskavými a citlivými lidmi. Distancujte se (přinejmenším dočasně) od lhostejných a bezcitných lidí, i kdyby to byli třeba blízcí příbuzní. Možná, že až budete moci, tak s nimi opět budete chtít navázat kontakt, ale teď je to pro vás obtížné... Jestliže nemůžete najít podporu u lidí kolem vás - příbuzných, přátel, známých, pak neváhejte a vyhledejte profesionální odbornou pomoc. Možná budete překvapena zjištěním, jak  dokáže rozmluva o vaší ztrátě a zármutku ovlivnit intenzitu vašeho utrpení a schopnost vypořádat se s ním.

Jak si pomoci sama

Řekli jsme si, že smrt dítěte je nejhorší možnou ztrátou, která může ženu jako matku potkat. Právě proto se u pozůstalých matek (ale i otců) nejčastěji vyskytují komplikované reakce na ztrátu. Abyste předešla těmto komplikacím, je důležité:

• Věnovat pozornost růstu vaší bolesti.

• Plakat, jestliže to potřebujete.

• Odpočívat.

• Řekněte si, že musíte vydržet - musí být nějaký vyšší důvod pro vaše přežití.

• Meditujte, modlete se, čtěte (3).

• Mluvte s někým, jestliže se vám chce mluvit.

• Rozptylujte se na krátké časové úseky (a nemějte pocity viny, jestliže chvíli na svoji bolest zapomenete a dokonce se budete cítit dobře).

• Pečujte o sebe, potřebujete péči.

• Věnujte pozornost tomu, co jíte.

• Pohybujte se, věnujte se nějaké tělesné aktivitě, procházejte se, běžte si zaplavat, cvičte.

• Udělejte něco dobrého pro někoho jiného (je příjemné cítit, že vás někdo potřebuje, že jste užitečná).
  

• Nezneužívejte léky, ani alkohol, abyste „zamaskovala" svou bolest.

• Setrvejte se svou bolestí. (Nikdy a nikam nemůžete „uniknout" svému zármutku - ani do alkoholu, ani do  drog, ani do práce a ani na druhý konec světa - váš smutek vás vždycky dožene...)
  

• Vymyslete a zrealizujte něco (nějaký program), nějakou akci k uctění památky vašeho dítěte.

 Kde najdete pomoc

Truchlení, bolestná rodičovská ztráta je normální souhrn reakcí na abnormální situaci - smrt dítěte (nikdo z nás neočekává, že přežije vlastní dítě). Cokoliv se v této fázi vyrovnávání se se ztrátou objeví, je normální. Přesto bychom měli věnovat pozornost situacím, kdy „normální" truchlení nabývá rozměrů komplikovaného zármutku a vyžaduje odbornou, profesionální pomoc:

Deprese

Ačkoliv se hluboký zármutek rodičů může projevovat v různé intenzitě a může být celoživotní, nemusí nikdy přejít v depresi, ale v některých případech může. Truchlení je normální, přirozený proces - deprese je patologická forma zármutku, je to nemoc (ovšem léčitelná nemoc).

Komplikovaný smutek

Rodičovská ztráta je intenzivní a komplikovaná sama o sobě (4). Znamená to, že reakce rodičovského smutku jsou samy o sobě „nepřiměřené", „přehnané" a „nekončící". Tyto typy reakcí by měly být předpokládány - jsou přirozené a normální. Co je za jiných okolností považováno za abnormální (např. vtíravé myšlenky nebo až chorobné zaujetí zemřelou osobou), je normální pro truchlící rodiče. Prožívání zármutku je důležité porozumět z celoživotní perspektivy a ne z nějakého dočasného pohledu, který nevyhnutelně počítá s určitým „časovým rozvržením". Zármutek rodičů je v mnoha ohledech jiný, zvláštní, výjimečný.

Posttraumatická stresová porucha

Další stav, který musíme od truchlení odlišit, je posttraumatická stresová porucha. Plně rozvinutá posttraumatická stresová porucha je úzkostný stav, který se vyvíjí po traumatické události, která se vymyká běžné lidské zkušenosti (a náhlá smrt dítěte takovou situací je). Typické znaky posttraumatické poruchy jsou: bezděčné vzpomínky na  traumatickou událost, intenzivní pocity hněvu, vzteku, agrese, šok, zdravotní problémy (především tělesné, ale i psychické) a pocit bezmocnosti. Normální reakce akutního smutku je formou posttraumatického stresu (a ten může v posttraumatickou poruchu postupem času přerůst). Jak poznáte rozdíl mezi posttraumatickou poruchou a truchlením? Truchlící matka si chce pamatovat, vzpomínat a chce být dotazována na  své zesnulé dítě i na to, čím teď prochází, zatímco oběť traumatu s posttraumatickou poruchou zpravidla nechce vzpomínat, ani si  pamatovat, natož hovořit o své zkušenosti - nejraději by na všechno zapomněla (vymazala tento zážitek ze své paměti, ze svého života).

Pozor na překážky!

Truchlení rodičů po smrti milovaného dítěte je v mnoha ohledech obtížné a  komplikují ho také hluboce zakořeněné mýty. Nejrozšířenější jsou pravděpodobně tyto:

„Pohřeb jen znovu připomíná a oživuje tu tragédii".

Pohřeb je významným mezníkem v procesu truchlení, je oficiálním rozloučením s někým, koho jsme milovali a koho jsme ztratili.

„Pohřbívat mrtvě narozené dítě nebo novorozeně je nesmysl."

Rituál pohřbu i u takto malých dětí má svůj smysl. Není-li pohřeb vypraven, matka si s odstupem času klade otázky: „Co se stalo s mým dítětem? Kde je moje dítě?"

„Kondolence je zbytečná, stejně truchlící matka nic nevnímá."

Kondolence je důležitá součást procesu truchlení. Nejlépe ji ale truchlící přijímají v časovém úseku krátce před a po pohřbu.

„Sdílení tragédie s jinými lidmi napomáhá zotavení."

Ačkoliv obklopena jinými lidmi, často se pozůstalá matka cítí sama a v izolaci. I mezi milujícími lidmi (dokonce i členy vlastní rodiny) se může cítit velmi osamělá a opuštěná.

„Není vhodné mluvit s matkou o jejím mrtvém dítěti."

Je možné a vhodné hovořit s matkou o jejím dítěti. Měla by to však být především zarmoucená matka, kdo rozhoduje o tom, s kým, nakolik a jak  chce o dítěti hovořit.

Přemýšlejte o překážkách

Uvěříte-li těmto mýtům, je pak mnohem obtížnější chtít „něco se svým zármutkem udělat". První věc, kterou tak musíte často jako truchlící rodiče udělat, je „obrnit se" vůči těmto mýtům a pokusit se je „zbořit".

• Napadají vás ještě další mýty s nimiž jste se setkala?

• Čím vás nejvíce ostatní zraňují?

• Co vám osobně nejvíce vadí?

• Dovolíte ostatním, aby vám pomáhali?

• Jak byste si tuto pomoc představovala?

 Plán se stává skutečností

Prosím pamatujte si: váš zármutek je celoživotní. Můžeme ho popsat jako proces opětovného se přizpůsobování nové realitě, zvykání si na svět, ve  kterém vaše dítě schází... Během tohoto procesu budete nepřetržitě procházet vnitřními fázemi - směřujícími k hledání sama sebe („Kdo jsem?"), které jsou pro ostatní lidi kolem vás nepostřehnutelné, a fázemi vnějšími - které se budou projevovat v opětovném zaměření na okolní svět. Tyto fáze mohou ostatní vidět a zaznamenat.

Jak vám to jde?

Bod obratu v procesu truchlení nastává, když jako truchlící matka najdete své nové poslání - nový důvod, nové nadšení, novou touhu nebo smysl pro  co žít.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

(1) Například: LEWIS, C. S. Svědectví o zármutku. Praha : Návrat domů, 1995; KUBÍČKOVÁ, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : Nakladatelství ISV, 2001; TROBISCHOVÁ, I. Učím se žít sama. Olomouc : Velehrad, 1995.

(2) Například www.cestadomu.cz, www.umirani.cz

(3) Můžete číst odbornou literaturu a hledat v ní odpověď na své nezodpovězené (a možná i nevyslovené) otázky, krásnou literaturu či poezii, ale můžete také „surfovat" po internetu a procházet webové stránky pomáhajících institucí nebo matek, které prožily obdobnou ztrátu jako vy (např. www.anjeliky.sk).

(4) Komplikované formy zármutku se od normálních reakcí truchlení neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání reaktivních příznaků (reakce tak mohou být chronické, odložené, přehnané a  larvované). Někteří pozůstalí si jasně uvědomují, že se jejich zármutek zkomplikoval, cítí, že „už to trvá moc dlouho", že „to nechce skončit", ví, že uvízli v procesu truchlení a že „sami už nemohou dál". Tato sebediagnóza je pro truchlící typická.

• Úvod
• Jak pomáháme
• Podpořte nás
• Kurzy, školení
• Kalendář akcí
• Prázdná kolébka